Článek Barbory Hunčovské pro A2 č. 13/2013 – v redakčně upravené verzi publikováno zde
Pokud bychom chtěli najít ten způsob využívání zvířat lidmi, který bude většina z nás považovat za nejvíce zbytečný, jistě by se mezi prvními nabízelo používání zvířat ve válkách. Mnoha lidí se obzvlášť dotýkají osudy koní umírajících v bahně západní fronty první světové války, psů neohroženě pronikajících clonou kouře a bojových plynů, holubů s důležitými zprávami pro odříznuté jednotky, kteří po přistání zemřou vyčerpáním. Často v nás osudy těchto „němých tváří“ vzbuzují více lítosti než osudy jejich lidských protějšků. Vojáci ve svých zápiscích ze světových válek vzpomínali na řady mrtvých těl koní ležících podél cesty, a přiznávali, že v nich tento pohled vyvolával jakýsi zvláštní smutek, silnější a tíživější než při pohledu na mrtvé lidi.
Jedním z důvodů pro tyto intenzivnější dojmy snad je, že účast zvířat ve válkách považujeme, na rozdíl od účasti lidských vojáků, za nedobrovolnou. Je možné s tímto dlouze polemizovat, jelikož vojáci, naverbovaní do armády na základě branné povinnosti a podléhající vojenskému právu, které neumožňuje a smrtí trestá odchod z boje, měli zhruba stejnou možnost svobodného rozhodnutí. Stejně tak jako koně a psi bojovali i řadoví vojáci za zájmy někoho jiného a pokládali svoje životy za vidiny a cíle, na kterých více záleželo jejich nadřízeným než jim samým. Přesto však v nás pohled na zesláblého poníka, zapřaženého do vozu s polním kanónem a odevzdaně hledícího před sebe, vyvolává jakýsi zvláštní pocit nespravedlnosti a marnosti.
Zapomínáme či nevíme, že utrpení zvířat pro naše touhy vést války neskončilo s první či druhou světovou válkou. I dnes umírají v rukách armád tisíce zvířat. Jen jim již nestavíme pomníky a nepřipomínáme si jejich oddannost. Většina z nich umírá v laboratořích, vedena jsou v kolonkách pokusných zvířat, nemají jména a jejich osudy nezaznamenává žádný dojatý voják, pouze strohé laboratorní protokoly.
Války včera
Koně a další tažná zvířata byla hojně využívána nejen ve válkách tradičních (zhruba do poloviny 19. století), ale dlouho i ve válkách moderních, včetně těch světových. Ačkoli armády obou světových válek již byly do velké míry motorizované, koně a zvířecí síla představovaly pro vedení války stále zcela nepostradatelný prostředek. Tažná zvířata přepravovala na bojišti i v zázemí děla, munici, zásoby a pojízdná zařízení jako byly sanitární vozy, polní kuchyně, vagony pro zraněné. Kromě koní, oslů či mul byli k tažení menších zbraní (např. kulometů) a nákladu zapřahováni také psi. Exotickým, avšak postupně běžným výjevem v důsledku toho, že všichni koně byli odvedeni na frontu, se stali ve válčících zemích sloni a velbloudi, odcházející z cirkusů a zoologických zahrad na práci v lese a na poli.
V omezené míře se ještě v první a výjimečně i ve druhé světové válce uplatnila také kavalerie, tedy útočící jezdectvo. V prvních týdnech první světové války stanuly jezdecké jednotky proti silné kulometné a dělostřelecké palbě. Také ostnatý drát, brzy natažený podél celé linie dlouhých zákopů, představoval pro koně nepřekonatelnou past; často se do něj zamotali, uvízli v něm a těžce se zranili. Obrovské ztráty koní i jezdců v těchto prvních okamžicích vedly k drastickému poklesu role kavalerie ve válce a svou slávu již muž vyrážející do boje v sedle koně z prachu dějin nepozvedl.
Svou drasticky znásobenou ničivou silou umožnily moderní zbraně, na něž armády vyspělých zemí přecházely během 19. století, zabíjení lidí i zvířat v dosud neviděném měřítku. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, tříštivých granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi bylo doslova zničeno. V krymské válce při útoku britského jezdectva proti ruským dělům padlo v deseti minutách přes pět set koní. První světová válka pak představila vražednou sílu bojové techniky v celé své nahotě – v jedné z největších bitev války, v bitvě u Verdunu, v jediném dni zahynulo na sedm tisíc koní. Nejsnazšími oběťmi střelby byla zapřažená tažná zvířata, připoutaná k nákladu a sama k sobě, která neměla prakticky žádnou šanci se ukrýt či utéci před střelbou. Běžnou praxí při dlouhých přesunech jednotek bylo zastřelení zvířete, které si zlomilo končetinu či s vozem uvízlo v bahně. Na vyprošťování či odvážení zvířete k ošetření nebyl čas a zvíře nesmělo padnout do rukou nepřítele, tedy zastřelit.
V první světové válce bylo do války zapojeno šest až osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Jen na západní frontě jich zahynul jeden milion. Ze zhruba 1,2 milionu koní poslaných ze Spojených států se domů vrátilo jen 200 zvířat. Ze 136 tisíc koní z Austrálie se zpět vrátil jediný. Mnoho koní, kteří vyčerpávající válku přežili, bylo totiž svými armádami se skončením války zastřeleno či prodáno na jatka, jelikož zotavování, karanténa a převoz zvířat zpět do země se zdál příliš nákladným; a z prodeje na jatka bylo navíc ještě možno vydělat. Ač bychom vzhledem k postupující modernizaci a motorizaci armád očekávali opak, využila druhá světová válka koní a tažných zvířat dokonce více než válka první. Jen německá armáda zapojila do boje 2,7 milionu koní, z nichž 1,8 milionu zahynulo.
Zvířatům padlým ve velkých válkách dnes stavíme pomníky, ten nejznámější stojí v londýnském Hyde Parku. Pro dobrý pocit a útěchu, že se zvířatům za jejich utrpení a újmu odvděčujeme, udělují Britové od roku 1943 tzv. Dickin medaili. Vybraná zvířata, která se v boji „vyznamenají“, obdrží ocenění s nápisem For Gallantry (Za statečnost) a We also serve (My také sloužíme). Medaile byla dosud udělena dvaatřiceti holubům, osmnácti psům, třem koním a jedné kočce. Těžko se zbavit dojmu, že toto vyznamenání je tak trochu náplastí na naše špatné svědomí, že jsme proti síle zbraní bezbranné živé tvory do hrůz války zavlekli.
Války dnes
V dnešní době jsme zvířata do válek vycvičili a vybavili jako skutečné profesionální vojáky. Jsou výbornými detektory min, slouží jako špioni i mobilní střelné zbraně. Již sovětská armáda v druhé světové válce využívala psy s připevněnými výbušninami jako sebevražednou protitankovou zbraň. A že toto nešťastné zneužití zvířat, proti své vůli připoutaných ke zbraním, nepatří do minulosti, dokázala i nedávná zpráva o plně ozbrojených a ke střelbě připravených delfínech, kteří uplavali do širého moře z ukrajinského vojenského výzkumného oceanária (Ukrajincům prý uplavali tři ozbrojení delfíni, iDNES.cz, 12. březen 2013). Delfíni měli být vycvičeni k boji s nepřátelskými potápěči a loděmi. S pomocí robotechniky již pokoušíme i možnost vytvoření roboticky ovládaných zvířecích vojáků (americkým ministerstvem obrany financovaný projekt tzv. ratbotů – krys s elektronickými implantáty v mozku, které budou řízené dálkovým ovládáním). Pro účely vyhledávání a likvidace nepřátelských vojáků a zbraní do budoucna armády zcela vážně počítají se speciálními jednotkami delfínů, kosatek, lachtanů, krys či dokonce včel. Jako se nebráníme nasazení stovek lidských životů pro často pochybné záměry a záminky, motivované, přiznejme si, často jen osobními politickými a finančními zájmy zodpovědných osob, nebráníme se ani obětem na pomník životů zvířecích. Koneckonců, jsou to přeci jenom zvířata.
Smutnou kapitolou využívání živých bytostí armádami k vojenským účelům jsou vojenské experimenty a pokusy na zvířatech. Dnes na tomto poli vyniká armáda Spojených států, která vývoji jak lepších zbraní tak lepších protizbraní (cítíte ten paradox?) obětuje ročně statisíce zvířat. Střelbou do zvířat jsou testovány nejrůznější střelné zbraně a typy střel, testujeme účinky všech biologických a chemických zbraní, dopady výbuchů a jaderného záření. Všechny tyto pokusy podléhají zákonům o bojovém utajení a je tak téměř nemožné si udělat představu o jejich celkovém rozsahu, charakteru a všech cílech – přesto víme, že patří mezi ty nejbolestivější a nejvíce invazivní ze všech pokusů, které na zvířatech provádíme. Velmi tomu napomáhá právě naprostá utajenost před veřejností.
Ty z experimentů, o nichž se dovídáme, zanechávají často kafkovský dojem rozmařilého a nepochopitelného trýznění. V roce 1946 při americkém testu jaderné bomby na atolu Bikini byla poblíž místa exploze vypuštěna loď s čtyřmi tisíci ovcí, koz a prasat. Na této „Atomové arše“, jak byl projekt armádou pojmenován, zůstal po výbuchu výzkumný materiál mrtvých, těžce popálených a ozářených zvířat. Na ovcích vystavených explozím je testována účinnost ochranných vest, na krysách zkoumány popáleniny, kombinace popálenin a infekcí či popálenin a ozáření. Opice a psi jsou vystavováni ozáření, načež jsou zkoumány účinky a projevy (zvracení, slinění, letargie, třes). Opice byly také použity k testování ozáření na leteckých simulátorech. Pomocí elektrických šoků byly nejprve donuceny naučit se ovládat simulátor. Nato do něj byly upoutány a vystaveny jadernému záření. Zkoumalo se, zda a jak dlouho vydrží ovládat stroj. Test probíhal několik hodin, cílem bylo, aby opice, po ozáření často silně zvracející a v křečích, vydržely 10 hodin (čas potřebný k doletu z americké půdy nad Moskvu).
Ve velmi krutých testech bojových zranění (Video: Oliver Stone Exposes Horrific Military Training, http://features.peta.org/TraumaTraining), na nichž se vojáci a vojenští lékaři cvičí v ošetřování, jsou prasatům a ovcím uřezávány končetiny a způsobovány strašlivé rány ve snaze co nejlépe simulovat možná bojová zranění. Některá zvířata jsou při těchto pokusech plně či částečně při vědomí (Video: Goats Hacked Apart in Military Training, peta.org). V 80. a 90. letech bylo v odpovědi na znepokojení veřejnosti omezeno ve vojenských experimentech používání psů a koček. Jsme tedy soucitní a používáme pouze prasata, ovce a opice.
A tak zatímco armádní specialisté jistě nacházejí smysluplné odpovědi na své otázky, a způsobují živým bytostem nepředstavitelné utrpení, předstíráme, že tím pomáháme lidským vojákům lépe vyhrát války. A také se otupovat v násilí na zvířatech, aby to v té válce se vším tím násilím proti lidem už nebylo tak strašné.
Barbora Hunčovská (autorka je studentka historie na FF UK, věnuje se tématu koní a tažných zvířat v první světové válce)
Hunčovská, B. – Bratři ve zbroji – zvířata ve válkách a v armádních laboratořích
Článek Barbory Hunčovské pro A2 č. 13/2013 – v redakčně upravené verzi publikováno zde
Hunčovská, B. - Bratři ve zbroji - zvířata ve válkách a v armádních laboratořích
Pokud bychom chtěli najít ten způsob využívání zvířat lidmi, který bude většina z nás považovat za nejvíce zbytečný, jistě by se mezi prvními nabízelo používání zvířat ve válkách. Mnoha lidí se obzvlášť dotýkají osudy koní umírajících v bahně západní fronty první světové války, psů neohroženě pronikajících clonou kouře a bojových plynů, holubů s důležitými zprávami pro odříznuté jednotky, kteří po přistání zemřou vyčerpáním. Často v nás osudy těchto „němých tváří“ vzbuzují více lítosti než osudy jejich lidských protějšků. Vojáci ve svých zápiscích ze světových válek vzpomínali na řady mrtvých těl koní ležících podél cesty, a přiznávali, že v nich tento pohled vyvolával jakýsi zvláštní smutek, silnější a tíživější než při pohledu na mrtvé lidi.
Jedním z důvodů pro tyto intenzivnější dojmy snad je, že účast zvířat ve válkách považujeme, na rozdíl od účasti lidských vojáků, za nedobrovolnou. Je možné s tímto dlouze polemizovat, jelikož vojáci, naverbovaní do armády na základě branné povinnosti a podléhající vojenskému právu, které neumožňuje a smrtí trestá odchod z boje, měli zhruba stejnou možnost svobodného rozhodnutí. Stejně tak jako koně a psi bojovali i řadoví vojáci za zájmy někoho jiného a pokládali svoje životy za vidiny a cíle, na kterých více záleželo jejich nadřízeným než jim samým. Přesto však v nás pohled na zesláblého poníka, zapřaženého do vozu s polním kanónem a odevzdaně hledícího před sebe, vyvolává jakýsi zvláštní pocit nespravedlnosti a marnosti.
Zapomínáme či nevíme, že utrpení zvířat pro naše touhy vést války neskončilo s první či druhou světovou válkou. I dnes umírají v rukách armád tisíce zvířat. Jen jim již nestavíme pomníky a nepřipomínáme si jejich oddannost. Většina z nich umírá v laboratořích, vedena jsou v kolonkách pokusných zvířat, nemají jména a jejich osudy nezaznamenává žádný dojatý voják, pouze strohé laboratorní protokoly.
Války včera
Koně a další tažná zvířata byla hojně využívána nejen ve válkách tradičních (zhruba do poloviny 19. století), ale dlouho i ve válkách moderních, včetně těch světových. Ačkoli armády obou světových válek již byly do velké míry motorizované, koně a zvířecí síla představovaly pro vedení války stále zcela nepostradatelný prostředek. Tažná zvířata přepravovala na bojišti i v zázemí děla, munici, zásoby a pojízdná zařízení jako byly sanitární vozy, polní kuchyně, vagony pro zraněné. Kromě koní, oslů či mul byli k tažení menších zbraní (např. kulometů) a nákladu zapřahováni také psi. Exotickým, avšak postupně běžným výjevem v důsledku toho, že všichni koně byli odvedeni na frontu, se stali ve válčících zemích sloni a velbloudi, odcházející z cirkusů a zoologických zahrad na práci v lese a na poli.
V omezené míře se ještě v první a výjimečně i ve druhé světové válce uplatnila také kavalerie, tedy útočící jezdectvo. V prvních týdnech první světové války stanuly jezdecké jednotky proti silné kulometné a dělostřelecké palbě. Také ostnatý drát, brzy natažený podél celé linie dlouhých zákopů, představoval pro koně nepřekonatelnou past; často se do něj zamotali, uvízli v něm a těžce se zranili. Obrovské ztráty koní i jezdců v těchto prvních okamžicích vedly k drastickému poklesu role kavalerie ve válce a svou slávu již muž vyrážející do boje v sedle koně z prachu dějin nepozvedl.
Svou drasticky znásobenou ničivou silou umožnily moderní zbraně, na něž armády vyspělých zemí přecházely během 19. století, zabíjení lidí i zvířat v dosud neviděném měřítku. Tělo člověka ani koně nemohlo obstát proti palebné síle kulometů, tříštivých granátů či děl, a při zasažení vysoce výbušnými zbraněmi bylo doslova zničeno. V krymské válce při útoku britského jezdectva proti ruským dělům padlo v deseti minutách přes pět set koní. První světová válka pak představila vražednou sílu bojové techniky v celé své nahotě – v jedné z největších bitev války, v bitvě u Verdunu, v jediném dni zahynulo na sedm tisíc koní. Nejsnazšími oběťmi střelby byla zapřažená tažná zvířata, připoutaná k nákladu a sama k sobě, která neměla prakticky žádnou šanci se ukrýt či utéci před střelbou. Běžnou praxí při dlouhých přesunech jednotek bylo zastřelení zvířete, které si zlomilo končetinu či s vozem uvízlo v bahně. Na vyprošťování či odvážení zvířete k ošetření nebyl čas a zvíře nesmělo padnout do rukou nepřítele, tedy zastřelit.
V první světové válce bylo do války zapojeno šest až osm milionů koní a bezpočet oslů a mul. Jen na západní frontě jich zahynul jeden milion. Ze zhruba 1,2 milionu koní poslaných ze Spojených států se domů vrátilo jen 200 zvířat. Ze 136 tisíc koní z Austrálie se zpět vrátil jediný. Mnoho koní, kteří vyčerpávající válku přežili, bylo totiž svými armádami se skončením války zastřeleno či prodáno na jatka, jelikož zotavování, karanténa a převoz zvířat zpět do země se zdál příliš nákladným; a z prodeje na jatka bylo navíc ještě možno vydělat. Ač bychom vzhledem k postupující modernizaci a motorizaci armád očekávali opak, využila druhá světová válka koní a tažných zvířat dokonce více než válka první. Jen německá armáda zapojila do boje 2,7 milionu koní, z nichž 1,8 milionu zahynulo.
Zvířatům padlým ve velkých válkách dnes stavíme pomníky, ten nejznámější stojí v londýnském Hyde Parku. Pro dobrý pocit a útěchu, že se zvířatům za jejich utrpení a újmu odvděčujeme, udělují Britové od roku 1943 tzv. Dickin medaili. Vybraná zvířata, která se v boji „vyznamenají“, obdrží ocenění s nápisem For Gallantry (Za statečnost) a We also serve (My také sloužíme). Medaile byla dosud udělena dvaatřiceti holubům, osmnácti psům, třem koním a jedné kočce. Těžko se zbavit dojmu, že toto vyznamenání je tak trochu náplastí na naše špatné svědomí, že jsme proti síle zbraní bezbranné živé tvory do hrůz války zavlekli.
Války dnes
V dnešní době jsme zvířata do válek vycvičili a vybavili jako skutečné profesionální vojáky. Jsou výbornými detektory min, slouží jako špioni i mobilní střelné zbraně. Již sovětská armáda v druhé světové válce využívala psy s připevněnými výbušninami jako sebevražednou protitankovou zbraň. A že toto nešťastné zneužití zvířat, proti své vůli připoutaných ke zbraním, nepatří do minulosti, dokázala i nedávná zpráva o plně ozbrojených a ke střelbě připravených delfínech, kteří uplavali do širého moře z ukrajinského vojenského výzkumného oceanária (Ukrajincům prý uplavali tři ozbrojení delfíni, iDNES.cz, 12. březen 2013). Delfíni měli být vycvičeni k boji s nepřátelskými potápěči a loděmi. S pomocí robotechniky již pokoušíme i možnost vytvoření roboticky ovládaných zvířecích vojáků (americkým ministerstvem obrany financovaný projekt tzv. ratbotů – krys s elektronickými implantáty v mozku, které budou řízené dálkovým ovládáním). Pro účely vyhledávání a likvidace nepřátelských vojáků a zbraní do budoucna armády zcela vážně počítají se speciálními jednotkami delfínů, kosatek, lachtanů, krys či dokonce včel. Jako se nebráníme nasazení stovek lidských životů pro často pochybné záměry a záminky, motivované, přiznejme si, často jen osobními politickými a finančními zájmy zodpovědných osob, nebráníme se ani obětem na pomník životů zvířecích. Koneckonců, jsou to přeci jenom zvířata.
Smutnou kapitolou využívání živých bytostí armádami k vojenským účelům jsou vojenské experimenty a pokusy na zvířatech. Dnes na tomto poli vyniká armáda Spojených států, která vývoji jak lepších zbraní tak lepších protizbraní (cítíte ten paradox?) obětuje ročně statisíce zvířat. Střelbou do zvířat jsou testovány nejrůznější střelné zbraně a typy střel, testujeme účinky všech biologických a chemických zbraní, dopady výbuchů a jaderného záření. Všechny tyto pokusy podléhají zákonům o bojovém utajení a je tak téměř nemožné si udělat představu o jejich celkovém rozsahu, charakteru a všech cílech – přesto víme, že patří mezi ty nejbolestivější a nejvíce invazivní ze všech pokusů, které na zvířatech provádíme. Velmi tomu napomáhá právě naprostá utajenost před veřejností.
Ty z experimentů, o nichž se dovídáme, zanechávají často kafkovský dojem rozmařilého a nepochopitelného trýznění. V roce 1946 při americkém testu jaderné bomby na atolu Bikini byla poblíž místa exploze vypuštěna loď s čtyřmi tisíci ovcí, koz a prasat. Na této „Atomové arše“, jak byl projekt armádou pojmenován, zůstal po výbuchu výzkumný materiál mrtvých, těžce popálených a ozářených zvířat. Na ovcích vystavených explozím je testována účinnost ochranných vest, na krysách zkoumány popáleniny, kombinace popálenin a infekcí či popálenin a ozáření. Opice a psi jsou vystavováni ozáření, načež jsou zkoumány účinky a projevy (zvracení, slinění, letargie, třes). Opice byly také použity k testování ozáření na leteckých simulátorech. Pomocí elektrických šoků byly nejprve donuceny naučit se ovládat simulátor. Nato do něj byly upoutány a vystaveny jadernému záření. Zkoumalo se, zda a jak dlouho vydrží ovládat stroj. Test probíhal několik hodin, cílem bylo, aby opice, po ozáření často silně zvracející a v křečích, vydržely 10 hodin (čas potřebný k doletu z americké půdy nad Moskvu).
Ve velmi krutých testech bojových zranění (Video: Oliver Stone Exposes Horrific Military Training, http://features.peta.org/TraumaTraining), na nichž se vojáci a vojenští lékaři cvičí v ošetřování, jsou prasatům a ovcím uřezávány končetiny a způsobovány strašlivé rány ve snaze co nejlépe simulovat možná bojová zranění. Některá zvířata jsou při těchto pokusech plně či částečně při vědomí (Video: Goats Hacked Apart in Military Training, peta.org). V 80. a 90. letech bylo v odpovědi na znepokojení veřejnosti omezeno ve vojenských experimentech používání psů a koček. Jsme tedy soucitní a používáme pouze prasata, ovce a opice.
A tak zatímco armádní specialisté jistě nacházejí smysluplné odpovědi na své otázky, a způsobují živým bytostem nepředstavitelné utrpení, předstíráme, že tím pomáháme lidským vojákům lépe vyhrát války. A také se otupovat v násilí na zvířatech, aby to v té válce se vším tím násilím proti lidem už nebylo tak strašné.
Barbora Hunčovská (autorka je studentka historie na FF UK, věnuje se tématu koní a tažných zvířat v první světové válce)